Počátky zařízení
Dětský domov se školou v Kostelci nad Orlicí navazuje na více než sto let tradice odborné péče o děti a mladé lidi se specifickými výchovnými potřebami.
První zmínka o zařízení pochází z roku 1919, kdy časopis Orličan informoval o zahájení činnosti Chlapecké výchovny České zemské komise pro péči o mládež v prostorách bývalého studentského Zoubkova útulku v Kostelci nad Orlicí.
Dobový článek uváděl:
„Ústav bude mít školu, své dílny – krejčovskou, obuvnickou, truhlářskou, zahradnictví a později i hospodářství.“
Zařízení bylo určeno chlapcům, kteří vyrůstali v obtížných sociálních a rodinných podmínkách a potřebovali odbornou péči, výchovu a stabilní zázemí. Významnou roli při jeho vzniku sehrála také složitá situace po první světové válce (1914–1918), která zasáhla mnoho rodin a ovlivnila životy celé generace dětí.
Období první republiky (1919–1936)
Podle první dochované kroniky ústavu z let 1924–1932 byla výchovna otevřena dne 11. února 1919 Českou zemskou komisí pro péči o mládež v Praze. Organizací jejího zahájení byl pověřen ředitel obdobného zařízení v Jilemnici J. Pešina, který již 26. března 1919 předal vedení odbornému učiteli Josefu Sedloňovi z Tábora. Ten vedl ústav společně se svou manželkou Annou až do roku 1927.
Zařízení bylo budováno na tehdejším principu rodinné výchovy. Dětem mělo poskytovat nejen základní péči a zázemí, ale také školní vzdělání a praktickou přípravu v řemeslných oborech. Ústav byl určen chlapcům školního věku, kteří vyrůstali v sociálně nebo výchovně obtížných podmínkách.
Finanční situace zařízení nebyla jednoduchá. Kvůli nedostatku prostředků se nepodařilo odkoupit budovu č. p. 568, ve které ústav sídlil, a v roce 1924 proto zařízení převzal Ústřední sociální ústav hlavního města Prahy.
Ve dvacátých letech měl ústav přibližně 32 chovanců. Výchova byla založena na rodinném prostředí a děti byly vedeny k běžnému dennímu režimu, vzdělávání i pracovním návykům. Některým chlapcům byla umožněna docházka do veřejné měšťanské školy, výuka byla rozšířena například o němčinu či hru na housle.
Postupně vznikaly také první zájmové aktivity a kroužky — hudební, pěvecké nebo loutkářské. Již tehdy se tak objevovaly prvky mimoškolní a volnočasové činnosti, které se později staly důležitou součástí práce zařízení. Na výchově se kromě pedagogů podíleli také řemeslní mistři — truhlář, krejčí a obuvník.
V roce 1926 bylo zařízení přejmenováno na „Dětský domov chlapecký“. Po krátkém působení ředitele Tomáše Krejčíře převzal vedení v roce 1928 Antonín Málek se svou ženou Bertou, která zastávala funkci hospodářky.
Koncem dvacátých let již zařízení mělo stabilnější organizační strukturu. Na jeho činnosti se podílel správní výbor složený ze zástupců školství, města, okresní správy i odborných pracovníků. Personál tvořili pedagogové, hospodářští pracovníci, řemeslní mistři i externí odborníci, například lékař nebo učitelé náboženství.
V roce 1929 pečoval ústav o 49 chlapců ve věku od 7 do 16 let, převážně z Prahy. Mnoho z nich pocházelo z neúplných nebo sociálně složitých rodin, což výrazně ovlivňovalo jejich životní situaci i potřebu odborné péče.
Od června 1930 vedl zařízení Josef Sejkora z Prahy se svou manželkou. Za jeho působení byl 1. července 1936 chlapecký Zoubkův útulek přestěhován do Dolních Počernic u Prahy, kde pokračoval pod názvem Chlapecký domov hlavního města Prahy – vychovatelna manželů Olivových.
Důvodem přestěhování bylo pravděpodobně neprodloužení nájemní smlouvy a výhodnější podmínky nového působiště. Pobyt v Kostelci nad Orlicí však dětem přinášel významné podmínky pro výchovu — dostatek pohybu, pobyt v přírodě, pracovní činnost i odstup od problematického prostředí velkoměsta.
Období od druhé světové války do roku 1970
Do Kostelce nad Orlicí se zařízení vrátilo po roce 1945 v souvislosti s uvolněním nově postavené budovy v Pelclově ulici č. p. 279. Objekt byl původně budován městem v letech 1936–1938 jako chudobinec. Po okupaci Československa v roce 1939 budovu převzala německá správa a podle vzpomínek pamětníků zde byla umístěna ozdravovna německé mládeže. V období spojeneckých náletů na Německo objekt pravděpodobně sloužil také jako zázemí Svazu německých žen a dívek.
Po skončení druhé světové války začalo zařízení opět plnit své původní poslání. Prvním poválečným ředitelem se stal Jan Jindrák, po něm krátce vedli ústav ředitelé Sýkora a Turnovec. Významné období rozvoje nastalo od 1. září 1953, kdy vedení převzal Karel Kužel. Pod jeho vedením fungoval již Krajský dětský domov (KDD) a osmiletá střední škola se zvýšenou výchovnou péčí. Karel Kužel stál v čele zařízení až do roku 1970.
V padesátých letech docházelo k výraznému rozvoji mimoškolních aktivit a nových forem výchovné práce. V zařízení vznikaly zájmové kroužky — fotografický, pěvecký, technický, čtenářský, šachový, loutkářský, tělovýchovný nebo kroužek dovedných rukou. Na jaře roku 1956 byla spuštěna první ústavní pramice a děti se začaly více zapojovat do sportovních, pracovních i kulturních aktivit.
Postupně byla zavedena žákovská samospráva, uskutečnila se také prázdninová výměna v Maďarsku. Chlapci se podíleli na brigádách, sběru léčivých rostlin i odpadových surovin. Získané prostředky pomáhaly zlepšovat vybavení zařízení — již v roce 1955 byla například zakoupena televize.
Velký důraz byl kladen na výchovnou práci pedagogů i vychovatelů, kteří dětem věnovali značnou část svého volného času. Postupně se rozšiřoval také odborný tým zařízení. Nastoupila sociální pracovnice zajišťující kontakt s rodinami a institucemi péče o děti, později také dětská zdravotní sestra.
V polovině padesátých let se kapacita zařízení oproti předválečnému období výrazně zvýšila a ve škole i dětském domově pobývalo přibližně sto dětí.
Významných výsledků dosahovalo zařízení také v oblasti zájmové činnosti. Ve školním roce 1959–1960 se například šachový kroužek vedený vychovatelem Jozefem Hacalou zúčastnil celostátního finále žákovských družstev Pionýrské jitřenky, kde získal 3. místo.
Dalšího rozvoje se zařízení dočkalo na počátku šedesátých let. V roce 1960 byla založena žákovská knihovna a o rok později získal ústav školní pozemek o výměře 29 arů, který sloužil k pracovní a polytechnické výuce, mimoškolním aktivitám i částečnému zajištění provozu kuchyně.
Postupně byl upravován také areál zařízení — dvůr domova byl přeměněn na hřiště pro odbíjenou a košíkovou, které rozšířilo možnosti sportovního vyžití dětí.
Období rozvoje dětského výchovného ústavu (1970–1986)
Od 1. března 1970 byl dočasně vedením zařízení pověřen dosavadní učitel Josef Kozel, který funkci vykonával do 31. srpna 1971.
V této době se dále rozvíjela pracovní, sportovní i zájmová činnost dětí. V zařízení byl zaveden chov králíků, který měl nejen zpestřit jídelníček, ale také posilovat vztah dětí ke zvířatům a odpovědnosti. Místní Svaz rybářů zároveň zapůjčil škole a domovu rybníček v lokalitě Grunda, o který děti společně se zaměstnanci pečovaly.
Významnou událostí bylo také dokončení tělocvičny, na jejíž výstavbě se podíleli zaměstnanci i žáci zařízení. Tělocvična byla slavnostně zkolaudována v březnu 1973 a výrazně rozšířila možnosti sportovního vyžití i tělesné výchovy.
Na počátku školního roku 1971/1972 nastoupil do funkce ředitele Vladimír Perdek. Od 1. září 1972 neslo zařízení nový název — Dětský výchovný ústav (DVÚ), jehož součástí byla základní škola.
Organizace zařízení byla rozdělena do tří hlavních úseků:
- základní škola,
- úsek mimoškolní výchovy zajišťovaný kvalifikovanými vychovateli se specializací v oblasti speciální pedagogiky,
- hospodářsko-administrativní úsek.
V průběhu sedmdesátých let byl postupně vytvářen propracovaný systém výchovné práce zaměřený na rozvoj samostatnosti, odpovědnosti a sociálních dovedností dětí. Součástí práce zařízení bylo vedení dětí k postupnému převzetí odpovědnosti za vlastní chování i fungování v kolektivu.
Díky dobrým výsledkům ve výchovně-vzdělávací oblasti byl ústav opakovaně pověřen Ministerstvem školství ČR organizací sportovních olympiád dětských výchovných ústavů. Letní olympiády se v Kostelci nad Orlicí konaly v letech 1974 a 1983, zimní olympiáda byla pořádána v roce 1986 v Deštném v Orlických horách.
V letech 1984–1986 působila při ústavu také třída stavebního učiliště v učebním oboru zedník určená pro svěřence v prodloužené výchovné péči. Žáci se v rámci odborného výcviku podíleli například na výstavbě mateřské školy ve Vamberku nebo budovy šaten sportovního stadionu v Kostelci nad Orlicí. Přestože byla tato třída po dvou letech z rozhodnutí tehdejších školských orgánů zrušena, odborná příprava přinesla řadu pozitivních výsledků.
Zařízení se v této době zaměřovalo také na sledování úspěšnosti dalšího života bývalých svěřenců po odchodu z ústavu. Dlouhodobé vyhodnocování ukazovalo, že práce zařízení měla v mnoha případech pozitivní vliv na jejich další začlenění do života.